Obec VACOV - Čestický brambor 2009.

Znak - Obec Vacov
Cesta: Titulní stránka > Základní škola
VACOV a okolí

Nepřehlédněte

Poslední hlášení obecního rozhlasu 

   

 Pozvánky na kulturní akce v obci.


 

 Studie na revitalizaci centra Vacova - II. etapa:

Schválený Program obnovy venkova

*** 

  ÚP Vacov v elektronické podobě

***

 Obec Vacov nabízí k prodeji pozemky pro výstavbu rodinných domů v lokalitě Pod Dubem.


Podatelna dotazů

Rozšíření stránek 2008

Spolufinancováno z prostředků Jihočeského kraje v rámci AP PRK 2008.
Krajský úřad Jihočeského kraje

Čestický brambor 2009.

Čestický brambor 2009

 

Každoročně se žáci naší školy aktivně účastní literárně-výtvarné soutěže Čestický brambor, jež má ve svém znaku bramboru a husí brk. „Pohled do budoucnosti“ – téma letošního XV. ročníku se dětem zpočátku zdálo dosti vzdálené. Stačil však malý náhled do jejich fantazie a mistrovská dílka byla na světě.

Svoji výtvarnou a literární tvorbu postoupili žáci prvního stupně a žáci šestého, osmého a devátého ročníku pod vedením paní uč. A. M. Jopkové, E. Štěpánkové, V. Mauricové, L. Špejzlové, J. Štouralové a K. Staňkové k odborné porotě do Čestic prostřednictvím speciální kurýrní služby našeho pana ředitele J. Hartla.

Ve čtvrtek 26. listopadu 2009 žáci s paní uč. K. Staňkovou nasedli do autobusu s jistým očekáváním a nadějí, že se jejich dílka alespoň trochu líbila.

Po zahájení a přivítání bylo zmíněno jméno Josefa Křešničky, který právě tuto soutěž před patnácti lety založil. Byl to vynikající básník a publicista. Pro vzpomínku bylo recitováno několik jeho básní, např. báseň „Rampouchy“.

 

Rampouchy – Josef Křešnička

 

Na střechu se slunce smálo,

a přece ji rozplakalo.

Mrazem slzy utírá si,

vidíš, co je z toho krásy?

Cinkají, když spadnou na zem,

slzy utírané mrazem.

 

Následovala pěvecká a taneční vystoupení žáků na aktuální tematiku – budoucnost.

Hostem letošního ročníku byla spisovatelka Hana Elgrová, která představila svoji knihu „Anny“ a malíř Augustin Liška, který vyhodnotil výtvarnou oblast soutěže.

Po příjemně stráveném dopoledni všichni s napětím očekávali slavnostní vyhlášení. Z výtvarné části v II. kategorii byla nominována za naši školu Iveta Hořejšová ze 4. ročníku, ve III. kategorii byla nominována Simona Šperlová z 8. ročníku, skupina autorů – Simona Šperlová, Tomáš Vlček a Lukáš Chum z 8. ročníku a Vláďa Červeň z 9. ročníku.

Z literární oblasti byla nominována ve III. kategorii dvě děvčata z 8. ročníku – Anna Rasochová a Šárka Vlčková.

Diplom a věcnou cenu si za svou výtvarnou práci s názvem „Mé městečko na dlani“ vybojovala Simona Šperlová – 2. místo, 1. místo za dílo s názvem „Kino času“ získala autorská trojice Simona Šperlová, Tomáš Vlček a Lukáš Chum. Literární cenu obdržela Šárka Vlčková s názvem „Byl to jen sen?“ Diplom za účast v soutěži získal každý, kdo se v soutěži svým literárním či výtvarným dílem podílel.

Chtěla bych poděkovat všem pedagogům a žákům, kteří svými odbornými radami, výtvarným a literárním umem přispěli ke zviditelnění ZŠ Vacov. Za všechny děkuji.

Kamila Staňková

  

 

 

Šárka Vlčková – 8. třída

 

Byl to jen sen?

 

Alex se přistěhovala z města do vesnice. Moc nadšená z toho nebyla, ale musela si zvyknout. Když přijela do Kostelce, řekla si, že to tam prozkoumá. Našla tam krásný les, ve kterém bylo něco kouzelného, ale netušila co. Uprostřed lesa byla ze suchých větví postavena jakási brána.

Alex se na chvíli zasnila a představovala si, že brána je vchod do budoucnosti. A co se nestalo. Když branou prošla, ocitla se v nějakém světě. Prošla bránou a zůstala stát jako omráčená.

Svět vypadal přesně tak, jak si psala do svého tajného deníku. Jen tam chyběli lidé. Všude kolem vyzařovala jen radost, nikde žádné zlo a násilí. Kolem ní poletovaly velké barevné bubliny, ve kterých žily rodiny robotů. Bubliny ovládali počítačem, v nichž si programovali, kde zrovna chtějí být. Všude kvetly krásné květiny a rostly pro Alex neznámé stromy. Nikde žádné obchody, restaurace, továrny. Prostě nic, co znala ona ze svého bývalého světa, a ani jí to nijak nechybělo.

Když se tak rozhlížela po okolí, ani si nevšimla, že ji někdo pozoruje. Byl to malý robotek, který se nechápavě díval na neznámého tvora. Robotek byl malý, asi metr vysoký, byl vyroben z velmi lesklého kovu. Pohyboval se na malých kolečkách, uměl mluvit a měl lidské vlastnosti.

Oba si dodali odvahu a vzájemně se představili. Robotek se představil jako MT7. Alex se nenechala dlouho přemlouvat a šla s MT7ičkou na prohlídku. Každým krokem žasla a nevycházela z údivu. Nový kamarád jí všechno ochotně ukazoval. Ve velké modré bublině se dostali na místo, které Alex vyrazilo dech. Stála před velkou duhovou rourou, která sloužila k přemisťování na jakoukoli planetu. Nebyl to žádný problém. Stačilo jen zmáčknout příslušný knoflík, nasadit si náramek a mžiku jste byli třeba na Venuši.

Cestu do vesmíru odložili a přemístili se do království zábavy. Uprostřed velké louky stál veliký zámek podobný tomu, jaký znala ze školních výletů. Byl opět barevný, z okna do okna vedly klouzačky a tobogány. V každé místnosti bylo spoustu automatů a zvířátek, se kterými si robotci hráli.

Alex se tam hrozně moc líbilo. Nechtěla se vrátit zpět, byla v rozpacích. Na jedné straně nový krásný svět a na druhé straně rodina. Stála u brány a nevěděla, vtom ji někdo vzal za rameno a říká: „Alex, vstáváme!“ Alex otevřela oči a na nočním stolku byla bublina… BYL TO JEN SEN?

 

 

 

Anna Rasochová – 8. třída

 

Naše BUDOUCNOST... aneb cesta do neznáma...

 

Budoucnost je dosti široký pojem a každý se na něj dívá z jiné perspektivy. Někteří lidé věří tomu, že naše planeta vybouchne v roce 2012, jiní tuto myšlenku vyvrací. Mnoho vědců se snaží přijít na osud naší modré planety, spekulace o výbuchu, válce mezi roboty a lidmi apod. jsou všude kolem nás jak v novinách, tak v televizi..., ale bohužel si lidstvo neuvědomuje, že si naše životní prostředí, tím i naši planetu, ničí vlastně úplně sám. Většina lidí stále netřídí odpad, i když kontejnery jsou skoro za každým rohem. Odpadky, jež lidé pohazují na všech možných i nemožných místech nejen hyzdí naši přírodu, ale také ji nenávratně ničí. Například staré ledničky po vyhození na skládku vypouští jedovaté plyny freony, které nenávratně ničí naši ozonovou vrstvu ozonovými dírami. I obyčejný vystříkaný sprej na vlasy, který též freony obsahuje, by měl být vyhozen do správného kontejneru. Kdyby tohle lidé respektovali a dodržovali, hned by byla naše budoucnost jasnější a šťastnější.

Ale kapitola „Odpadky všeobecně“ je na dost dlouho a je to poněkud jiné téma než to, o kterém mám napsat. Každý má jinou budoucnost. Každý člověk má svou budoucnost, kterou si řídí jen on sám.

Víte, jak je těžké vybrat si v patnácti letech povolání, které budete dělat po zbytek svého života? A to je právě to. Jak říká jeden slavný citát „Život je jako kreslení bez gumy“, budoucnost je teprve jako myšlenka na tu kresbu, kterou chcete nakreslit. Budoucnost je každý okamžik, který bude. Takže i chvíle, než dočtete tuto větu je vlastně taková malá budoucnost. Ale bavme se o té budoucnosti, která zajímá snad každého. O té budoucnosti, která bude až za pár desítek či stovek let. Technologie pokročí až tam, kde to nebude pěkné. Člověk se vyvalí s popcornem na gauči a bude se zájmem sledovat, jak mu z kredence utírá prach pěkná elektronická služka. Ano, právě roboti jsou v této souvislosti horké téma. Nahradí nás lesklé kovové stroje? Dopadne to až tak, že japonští roboti nebudou k rozeznání s opravdovými lidmi? Asi ano. Ale co bude potom. Stroje nahradí lidi na polích, v továrnách, ale i v obchodech nebo kadeřnických salonech. Roboti budou dělat veškerou naši práci. Ale k čemu potom na světě bude člověk? Ano, jak jsem se již zmínila – bude s nohama nahoře sledovat počínání svých elektronických druhů.

Ale co když umělá inteligence vytvořená lidmi bude mít najednou navrch, bude chtít řídit svůj život sama? Co když se roboti vymknou lidské nadvládě? To mi poněkud připomíná vztah mezi studentem Frankensteinem a jeho výtvorem – kniha od Mary Shelleyové malinko připomíná situaci, v níž se mají roboti podle některých teorií postavit svým stvořitelům.

Jistě všichni víte o kriticky ohrožených zvířatech, která budou zanedlouho bohužel k vidění jen v encyklopediích. Co když jedním takovým ohroženým exemplářem bude také člověk? Ale takových CO KDYŽ je mnoho. Každý má na budoucnost vlastní názor, toto je ten můj. Až budou lidé zkoušet podobné nesmysly, jako je bydlení na Měsíci či Marsu, budu se někde tiše smát, ale to už tu, doufám, nebudu. Troufám si ale říct, že jednoho dne, ať už to bude zítra nebo za miliardu let, planeta naše výmysly a troufalosti nevydrží a všechno jednou skončí. A pak bude vzduchoprázdno. Planety budou klidně plout vesmírem, jako to dělají už miliardy a miliardy let. Ty planety, které viděly dinosaury i jejich zánik. Pravěk i středověk a nakonec i nás. A kdo ví, třeba to jednou začne všechno od začátku. Možné je všechno. A budoucí lidé budou dopodrobna zkoumat třeba naše staré satelity, které nachytají ve vesmíru. Přesně jako my dnes zkoumáme zkameněliny.

A jednou možná zanikne i celý vesmír. Nikde nebude nic. Dokážete si to představit? Navždy jen tma... Ale abych neměla moc pesimistický a negativní konec – třeba lidé dostanou rozum a budou si spokojeně žít na naší malé planetě ještě moc a moc dlouho. To já se bohužel nedozvím, protože těch sedmdesát let, co tu snad ještě budu, je strašně krátká doba a v pojmu BUDOUCNOST je to jen malá tečka. A víte co? Ani mi to nevadí. Žiji přítomností... ona je pro mě důležitá. :)

 

Více fotek ve fotogalerii obce. 

Poslední aktualizace dokumentu: 03.12.2009